Začátky cyklistiky byly spíše závody ve švindlování. Všichni hledali způsoby, jak si cestu zkrátit.
PAŘÍŽ. „Bomba, bomba. Mám pro vás tu nejlepší bombu,“ vykřikuje nízký zavalitý chlapík na startu cyklistického závodu. „A co to obsahuje?“ ptá se Hugo Fantozzi.
„Metadrin, sympamin, aspirin, kokain, heroin, feferonku a františkánku. S tímto zvítězíte, všem to ukážete,“ odpovídá.
Doping je tak příznačný pro cyklistiku, že legraci si z něj dělaly iv komedii o italském účetním Fantozzim.
Pro podvody dokonce hrozilo, že Tour de France po roce 1904 už nebude pokračovat. Za různé podfuky tehdy diskvalifikovali celkem 29 závodníků včetně čtyř nejrychlejších.
První sportovní cyklisté nebyli zvláště čestní a féroví. „Vznešeným duchem neoplývali. Byli to podvodníci. Lidé ochotni udělat cokoliv, aby vyhráli a měli z toho zisk. Připraveni na nekalé praktiky a podvody. Bezostyšní rasce, připravení zastavit soupeře,“ píše v kronice Tour de France Graeme Fife.
Právě Tour v roce 1904 byla plná švindlů a po jejím skončení ji sám zakladatel Henri Desgrange již pohřbíval. „Mám obavy, že za rok už nic nebude,“ říkal smutně.
Tour zajistila vítězi respekt, ačkoli to byl nový závod, a slušnou finanční prémii. Přes šest tisíc franků, to byl v té době zhruba sedmiměsíční plat dělníka.
Vezli se vlakem iv autech
Na trase etap v té době nebyly téměř žádné kontroly, Ty byly nadměrně dlouhé i přes 400 kilometrů a jezdilo se do hluboké noci. Ve tmě se mezi závodníky odehrávaly nečestné boje. Nebylo problémem sednout na vlak a zkrátit si cestu io sto kilometrů.
„Závodníci skákali do aut. Další se vezli vlakem. To vzbudilo mezi fanoušky vášně, napadali cyklisty a vyhrožovali jim,“ píše Les Woodland v knize Pravá Tour de France.
Mezi těmi, kdo podváděli, byl i Maurice Garin, vtěz první Tour de France. I on získal náskok před soupeři díky železnici. Tyto informace pronikly na veřejnost a rozzuření lidé se pokusili velkého favorita napadnout, aby pomohli svému lokálnímu závodníkovi Antoinovi Fauremu.
Dav se na Garina opravdu vrhl. Shodil ho z kola a mlátil ho. Rovněž pochodili další. Zatímco všechny rozehnala policie a organizátoři, Italovi Gerbimu dolámali prsty na jedné ruce.
Nejhloupější výmluvy hříšníků
„Mám přirozeně vysokou hladinu testosteronu a včera večer jsem si dal pár skleniček whisky. Je to spiknutí!“ (Floyd Landis po pozitivním testu na testosteron v roce 2006)
„Mohou za to holuby, které chová můj otec. Jednoho jsme měli k obědu.“ (Andri van der Poel po nálezu strichninu v roce 1983)
„Je to DNA mého dvojčete, které se nenarodilo, ale části z něj jsou v mém těle.“ (Tyler Hamilton poté, co mu zjistili v krvi cizí DNA v roce 2004)
„Celé je to nedorozumění. Antidopingoví komisaři přišli právě v době, kdy jsem měl sex. Proto jsem měl zvýšený testosteron.“ (Bjorn Leukemans, šlo o syntetickou formu hormonu v roce 2007)
„Jsem si jistý, že vyhraju, pokud mě někdo před cílem nezavraždí,“ řekl Francouz. Garin byl chráněncem organizátorů, neboť byl hlavní postavou. Pokud by se ukázalo, že odstoupil nebo nedejbože švindloval, byla by to pro Tour velmi špatná reklama.
Bitvy, hřebíky a lži
Útoky na cyklisty však dále pokračovaly. Na cestách byla přehrští hřebíků a jiných ostrých předmětů. Pod kola je však neházeli jen nespokojení lidé, ale i samotní jezdci, aby se zbavili soupeřů. Ale nepomohlo ani to, neostýchali se někteří rivaly uspat. „Do jídla mi někdo dal pilulky na spaní,“ ponosoval se Henri Cornet.
Prvenství obhájil Maruice Garin. Jak se ukázalo, i díky podvodům.
Francouzská cyklistická unie pro podezření rozjela vyšetřování. Trpělivě čekala do prosince, aby nevyvolala ještě větší protesty než během závodu. Diskvalifikovala první čtyři v cíli, celkově potrestala až 29 startujících.
Za vítěze prohlásila původně pátého Henriho Corneta. Ten za vítězem zaostal tři hodiny. Navíc také nebyl zcela bez viny. Přidržoval se auta, za což ho organizátoři jen napomněli.
Garin se bránil. „Jsou to lži. Spiknutí. Nikdy jsem vlakem nejezdil. Já jsem skutečný vítěz.“ A opakoval to pořád. Na stáří však přátelům všechno rozpověděl.
„Přiznal se, že si etapy skutečně krátil vlakem a smál se na tom. Po tolika letech už nebyl mrzutý. Prý to byla mladická hloupost,“ píše Les Woodland.
Nejrozšířenější trik
Kromě vlaků si cyklisté pomáhali tak, že se nechali táhnout motocyklem či autem. Oblíbeným trikem bylo tahání na provázku, který byl uvázán o zpětné zrcátko. Pokud se přiblížil kontrolní bod či větší město, cyklista se pustil a úporně šlapal do pedálů. Toto byl nejrozšířenější podfuk.
Ještě v roce 1938 z Tour vyloučili Francouze George Speichera, vítěze závodu před pěti lety. V Pyrenejích se k horskému průsmyku nechal vyvézt, přidržujíc se auta. Měl smůlu, že se nechal chytit.
Zkratky se postupem času staly mnohem obtížnější. Profesionální zabezpečení na závodech se zlepšovalo. Organizátoři sledovali peloton od startu v autech a vrtulnících.
V současnosti jsou všude televizní kamery. Etapy se zkrátily. Přestože dnes neutíkají závodníci na vlak, ani takové podvody zcela nevymizely.
Autem se prý nechal táhnout i Mark Cavendish. (Autor: TASR/AP)
V roce 1979 na Kolem Německa přinutil Albert Van Vlierberghe maséra, aby ho vyvezl několik kilometrů od startu, aby nemusel hned zkraje dne vyšlapat nejtěžší kopec.
„Uvidíš, nikdo si ničeho nevšimne. Po startu se peloton rozbije na kousky. Zařadím se mezi ně. A pokud by mě někdo spatřil v autě, řekneme, že jsem právě odstoupil,“ říkal.
Tak také bylo. Peloton se roztrhal. Když profrčela kolem skupinka lídrů, Belgičan vytáhl kolo z auta a vyrazil. Zbytek etapy absolvoval bez problémů.
Masér podvodníků
Historku popisuje Willy Voet. Masér, který za dvacet let v cyklistice napomáhal různým podvodům a v knize Breaking the chain podrobně popisuje dopingové pozadí sportu v kruté realitě. I fígle, jak závodníci předávali roky na testech cizí moč, aby je nepřichytili, zda jako nové preparáty nejprve zkoušeli samotní maséři na sobě, aby zjistili jejich účinky.
Ale brutální síla není nic v porovnání s lstí. Na slavné klasice Kolem Vlámska někdy v 80. letech si Voet všiml závodníka z jiného týmu mimo trasu. Sám se autem přesouval směrem k cíli.
„Šel úplně pomalu. Evidentně odstoupil. Nabídl jsem se mu, že ho odvezu do cíle. Poděkoval se s tím, že si ještě lehce zatrénuje. když jsem o pár hodin při cíli čekal na první, překvapilo mě, že hlasatel vyslovuje právě jméno toho jistého muže, kterého jsem viděl mimo trať tvářit se, že skončil.“
Nevyhrál. Skončil druhý, což je pořád velký úspěch. Námahu si zkrátil zhruba o 80 kilometrů, díky tomu, že trasa populárního Ronde je kompaktní a klikatí se kolem několika pevných bodů. Voet však jméno lumpa nevyzradil.
Před rokem se do cíle etapy na sopce Etně v rámci Giro d’Italia dostal Mark Cavendish jen pár vteřin před časovým limitem. Půl minuty později a byl by na Giru skončil.
„Nahoru ho vyvezlo auto. Všichni jsme to viděli. Dělají to neustále,“ tvrdil rozzlobeně Španěl Francisco Ventoso. Podle soupeřů se dostal do cíle populární Brit tak, že jej deset kilometrů do kopce táhlo týmové auto.
„Organizátoři byli asi slepí. Co si máme o tom myslet my, co jsme to poctivě vyšli až vzhůru?“
Cavendish však všechno popřel. Pokud by ho při tom přichytili rozhodčí, bez pardonu by v soutěži skončil. Přišel by o pověst a byl by lidem k smíchu. Cyklistika však vždy bude poskytovat švindlářům více příležitostí než v jiných sportech.
